Ktoré sú najlepšie historické filmy?

Publikované : 24.04.2017 | Komentárov: 1 | Zobrazení: 12125

Historické filmy patria z diváckeho hľadiska bezpochyby medzi tie najatraktívnejšie. Už menšiu mieru nadšenia preukazujú pri ich hodnotení odborníci, ktorí sa histórii venujú profesionálne. Napriek väčším i menším chybám, ktorým sa z historického hľadiska pri umelecko-zábavnom žánri, ako je film, asi nedá celkom vyhnúť, si ich však mnohí z nich dokážu nielen užiť, ale vedia ich aj pozitívne oceniť. Opýtali sme sa preto niekoľkých – archeológa, egyptologičky, historika novoveku, spisovateľa historických románov a vojenského historika – ktoré historické filmy sú podľa nich tie najlepšie.

 

Juraja Červenáka určite netreba našim čitateľom zvlášť predstavovať. Na Slovensku i v Česku populárny autor historických, dobrodružných, detektívnych a fantastických románov, románových sérií i poviedok, ale svojho času i filmový publicista a recenzent.

1. Kráľovstvo nebeské (2005). Pravdaže, len v režisérskom zostrihu, ktorý je o hodinu dlhší a asi stokrát lepší ako tá „vykastrovaná“ verzia, ktorú premietali v kinách. Jediným kazom na inak dokonalom filme s veľkou myšlienkou (čoraz aktuálnejšou) a brilantne zrežírovanými bojovými scénami je nemastný-neslaný Orlando Bloom, ale našťastie všetci ostatní herci zabezpečujú dostatok mastnosti aj slanosti. Ridley Scott nakrútil aj veľa iných skvostných filmov, ale týmto sa minimálne vyrovnal veľkým žánrovým klasikám, ako Ben Hur (1959), El Cid (1961), Pád Rímskej ríše (1964) či Lawrence z Arábie (1962).

 

2. Master & Commander : Na opačnom konci sveta (2003). Bezchybne stvárnený život na vojnovej lodi za napoleonských vojen. K tomu famózne natočené a ozvučené námorné bitky a perfektné obsadenie. Vo filmografii Russella Crowa rozhodne kvalitnejší historický film ako Gladiátor (2000), a Peter Weir tu dosiahol vrchol svojej celkovo výnimočnej tvorby.

 

3. Meno ruže (1986). Sfilmovať Ecov román v celej jeho vrstevnatosti by znamenalo pripojiť ku každým desiatim minútam deja hodinový dokument o architektúre, filozofii a cirkevných dejinách. Nie je však pravda, že by Jean-Jacques Annaud vypreparoval z knihy len tú detektívnu líniu. Natočil film s myšlienkou a bravúrnou dobovou atmosférou, navyše napínavý a vizuálne vymaznaný. Životná úloha... Rona Perlmana.

 

Veronika Dubcová, klasická archeologička a egyptologička, členka Nadácie Aigyptos. Aktívne sa podieľa na archeologickom výskume lokality Tell el-Retábí v Egypte a významnou mierou participuje na už pravidelnom cykle bratislavských egyptologických prednášok.

1. Ťažký výber. Čím staršie dejiny historické filmy zachytávajú, tým sú nepresnejšie. Pre mňa ako klasickú archeologičku (ktorou som predovšetkým) a egyptologičku je najväčšou klasikou Kleopatra (1963) s Taylorovou a Burtonom. Má neopakovateľnú atmosféru, krásne dramatické dialógy a monológy (skôr shakespearovského rázu), a predovšetkým – hlavní protagonisti sú takí charizmatickí, že sa dá odpustiť staromódnosť výpravy a vtedy populárny prehnaný pátos pri mnohých scénach. Obzvlášť Kleopatrin príchod do Ríma je absolútna vizuálna chuťovka.

 

2. Druhý film je trochu neobvyklý. Moderný historický film o historickej osobnosti a hlavne o mojej milovanej opere – Amadeus (1984). Ten film je dokonalý svojou štruktúrou a štýlom, vykreslením geniálneho (a ako všetkých podobných géniov aj bláznivého) skladateľa a jeho hudby, historickej atmosféry, a najmä absolútne aktuálnym posolstvom o ľudskom charaktere – tu poznačenom závisťou, ktorá ničí všetko okolo seba. Veľmi sa mi páči, keď sa z histórie vyberie detail, na ktorý sa filmári koncentrujú, hoci v tomto prípade celkom nezodpovedá historickej realite.

 

3. Tretím je pre mňa nateraz BBC miniseriál Vojna a mier z minulého roka. Z rozsiahlej obšírnej knižnej predlohy je, čo sa týka deja, myšlienok a postáv, podľa mňa historicky verne vybrané to naj. Najväčší deficit spočíva v tom, že je, prirodzene, cítiť, že seriál netočili Rusi, ale Briti. Kto chce autentickejšiu Natašu a detailnejšie bojové scény, nájde ich v klasickej ruskej Bondarčukovej verzii.

 

Branislav Kovár, archeológ a šéfredaktor portálu HistoryWeb.sk.

1. Údolí včel (1967). „Údolie“ je na dnešnú dobu minimalistický, a navyše čiernobiely film, ale asi najlepšie vystihol dejinnú atmosféru (v tomto prípade stredovek). Nechce sa veriť, že tento film vznikol náhodou. „Klebety“ hovoria, že ho tvorcovia vyrobili preto, aby sa využili kostýmy z filmu Markéta Lazarová... Nech je pravda akákoľvek, film o úteku z asketického bojového mníšskeho rádu kvôli láske je jedným z najlepších historických príbehov na striebornom plátne.

 

2. Kleopatra (1963). Film s Elisabeth Taylor v hlavnej úlohe ukazuje starovek, tak ako si ho predstavuje väčšina ľudí. Už od prvého pozretia si pamätám scénu, ako veľký Caesar plakal pri hrobe Alexandra Veľkého... Samozrejme, nebolo všetko presne tak, ako to opisuje film, a vyskytlo sa zopár nepresností. Toto dielo však definovalo pojem veľkofilm. Vďaka Kleopatre a Ben Hurovi boli filmári ochotní natáčať scény s obrovským komparzom a investovať do kulís a kostýmov, čo hlavne historickým dielam pomohlo. Trúfnem si povedať, že keby nebolo Kleopatry, nebol by ani Gladiátor, ani Kráľovstvo nebeské.

 

3. Vikingovia/Trinásty bojovník (1999). Film bol na Slovensku distribuovaný pod názvom Vikingovia, v skutočnosti sa preň pôvodný názov Trinásty bojovník hodí viac. Pre mňa je toto dielo „hriešnym potešením“, kedysi som naň napísal niekoľko kritických recenzií. Vo filme je veľa chýb, ktoré dobrému historikovi nedajú spávať. Keď sa však pozriete na film ako na pokus sfilmovať legendárny epos o Beowulfovi a vnímate ho ako mýtus, ktorý si po večeroch rozprávali ľudia v stredoveku, váš pohľad sa pozitívne zmení.

 

Jiří Kovařík, vojenský a napoleonský historik, prekladateľ, autor už vyše štyroch desiatok pútavo a populárnou formou napísaných kníh literatúry faktu.

1. Gettysburg (1993). Autenticita zbraní, uniforiem, taktiky, dokonalé využitie re-enactementu.

 

2. Súperi (1977). Dokonalý šerm, dokonalá atmosféra napoleonských vojen a mentalita jazdeckých dôstojníkov.

 

3. Bitka o Britániu (1969). Tie neopakovateľné lietadlá, ktoré už nikto nedá dohromady... Podobne by som mohol menovať Kruté more (1953) alebo starých Hughesových Hell's Angels (1930)...

 

Patrik Kunec, historik venujúci sa obdobiu raného novoveku (16. – 18. storočie), autor množstva popularizačných článkov. Svojim študentom na Univerzite Mateja Bela Banskej Bystrici približuje dejiny aj prostredníctvom historických filmov.

1. Návrat Martina Guerra (1982). Vynikajúci francúzsky film natočený podľa reálnej udalosti a súdneho prípadu z polovice 16. storočia. Veľký rozruch vzbudil už v čase jeho vyšetrovania a prvý opis vytvoril jeden zo sudcov. V malej pyrenejskej dedine sa jeden muž niekoľko rokov úspešne vydával za istého Martina Guerra (skvelý Gérard Depardieu), manžela dedinčanky menom Bertrande de Rols. Tá v cudzincovi „spoznala“ svojho strateného partnera, aby mohla v prísne hierarchizovanej a dominantne „mužskej“ spoločnosti opäť zaujať plnoprávne miesto. Film historicky verne vykresľuje nielen sociálne vzťahy na francúzskom vidieku, ale približuje aj kultúru bývania, zvyky a formy zábavy ľudí žijúcich pred päťsto rokmi.

 

2. Barry Lyndon (1975). Predlohou k filmu Stanleyho Kubricka bol román dnes už málo čítaného anglického spisovateľa Williama M. Thackerayho, v ktorom opisoval sociálny vzostup a mravný pád dobrodruha, na ktorých bolo 18. storočie bohaté (spomeňme aspoň Giacoma Casanovu). Kniha i Kubrickov film na príbehu chudobného írskeho šľachtica Redmonda Barryho, ktorý sa v polovici 18. storočia snažil preniknúť medzi tých najbohatších, a to aj s pomocou vlastnej odvahy, klamstiev a drobných podvodov, kritizovali hlavne nemorálnu spoločnosť, v ktorej bol úspech založený na vznešenom pôvode, známostiach a peniazoch. Ide o skvelé vizuálne priblíženie lesku a biedy rôznych vrstiev britskej spoločnosti 18. storočia.

 

3. Kladivo na čarodejnice (1969). Československý film natočený podľa skutočných udalostí, ktoré sa odohrali v poslednej tretine 17. storočia na východočeskom panstve Velké Losiny. Režisér Otakar Vávra, ktorého filmografia obsahuje filmy veľmi rozdielnych kvalít, vytvoril dielo, ktoré je mrazivou alegóriou na zneužitie moci. Na roztáčajúcej sa špirále nedokázaných podozrení, vágnych obvinení, vzájomných udaní a napokon aj vynútených priznaní film vlastne odkazuje na vykonštruované politické procesy v 50-tych rokoch 20. storočia. Čierno-biela kamera a vynikajúce herecké výkony českých a slovenských hercov (skvelí Elo Romančík a Soňa Valentová) len zvýrazňujú temný príbeh, ktorý nedemaskuje ani tak náboženský fanatizmus 17. storočia, ale skôr „večný“ problém amorálnosti ľudí, ktorí získanú moc využívajú vo svoj prospech aj za cenu obetovania druhých.

 

Editoval Roman Mocpajchel.

Poslať e-mailom

 

Súvisiace články

Ktoré filmy najlepšie zobrazujú 20. storočie?

Ktoré filmy najlepšie zobrazujú 20. storočie?

Uplynulé storočie prinieslo ľudstvu dve svetové vojny, neľútostné totalitné režimy a množstvo ďalších konfliktov, ale aj neuveriteľný technický pokrok a obrovské sociálne, hospodárske a kultúrne zmeny. To všetko odzrkadľovali filmy. Ktoré z nich sú najlepšie? celý článok

Taboo (2017)

Taboo (2017)

Drsne podmanivý historický seriál z predviktoriánskeho Anglicka s mimoriadne ambivalentným hlavným hrdinom, ktorý je kombináciou Billa Sikesa (zlodeja a vraha z Dickensovho Olivera Twista), Sherlocka Holmesa, Hannibala Lectera, Heathcliffa a doktora Fausta. celý článok

Intolerancia (1916)

Intolerancia (1916)

Monumentálny nemý film z obdobia úsvitu kinematografie dodnes ohromuje svojou výpravou i ambicióznym umeleckým zámerom. V čase svojho vzniku však so svojou zložitosťou nepochodil u divákov a následný komerčný neúspech zničil jeho tvorcu – režiséra D. W. Griffitha. celý článok

Diskusia (1)

pridať

  • #325 | Marcelinus | 03.05.2017 21:21

    Křížové výpravy podle Pána prstenů
    Vydáno dne 14. 05. 2005
     
    Ibelinové patřili k nejvýznamnějším rodinám v Jeruzalémském království, již ve třetí generaci sžitým s východním prostředím – vlastnili rozsáhlé plochy půdy a podíleli se také na dálkovém obchodu a dalších ziscích. To však nezabránilo autorům filmu Království nebeské udělat z člena tohoto rodu, Baliana - jedné z nejvýraznějších postav politické scény konce 12. století a muže s významnou rolí v roce 1187 - bastarda s kovářskou minulostí, jehož téměř náhodou objeví kdesi urozený tatík a před smrtí z něj učiní rytíře.
    Pak se z mladíka stane statkář lidumil, který nemá sice velký majetek, po otci však zdědí nebývalé politické postavení v Jeruzalémském království. Zamiluje se do něj navíc nebohá princezna Sibyla, proti své vůli a pod nátlakem matky provdaná za zákeřného Guye z Lusignanu. A tak nešťastný malomocný Balduin IV. dokonce plánuje šlechetného Baliana provdat za svoji sestru (Sybilu), jejíhož manžela Guye by klidně poslal na smrt. Leč k sňatku nedojde, králem se nestane Balian, ale zlý Guy, který vžene království do zkázy v bitvě u Hattinu. Balian pak statečně hájí Jeruzalém, vyjedná čestné podmínky kapitulace a se Sibylou se (patrně) vrátí ke kovářskému řemeslu kdesi v Evropě. Vykašle se na anglického krále Richarda, který ho hledá za účelem spolupráce na třetí křížové výpravě. Tak vypadá svět křížových výprav podle Ridleyho Scotta – musí se však říci – nejen podle něj, ale také podle Pána prstenů.
    Nejde však jen o hrubou manipulaci s historickými ději u filmu, který se navíc tváří jako historický. Když se pominou zkraty hlavní dějové linie, pak není vůbec jasné, proč je část osob oblečena jako templáři (např. Guy z Lusignanu, Reinald ze Chatillonu – ten je v malém vydání časopisu Cinema dokonce označen za „velitele templářů“), když templáři vůbec nebyli, proč i ostatní rytíři Jeruzalémského království nosí na svých oděvech kříže, jako by byli permanentními křižáky. Proč se pohybují v prostorách maurského střihu, zatímco by na místě byly stavby těžkopádného románského slohu, kterým křižáci za téměř devadesát let stihli Jeruzalém bohatě vybavit, proč nešťastného krále nenosí na nosítkách čtyři bratři lazaristé s příznačnými jmény Marek, Matouš, Lukáš a Jan, ale jacísi orientálně vyparádění sloužící. S orientálním koloritem v Jeruzalémě kontrastuje poměrně pečlivě a invenčně zvládnutý vzhled křesťanských rytířů, zatímco ti muslimští odpovídají spíše až době pozdější (16.-18. století) – zřejmě se vycházelo z toho, co nabízely zbrojnice marockého krále, v jehož zemi se film točil. Za připomenutí nyní stojí některé závažné posuny od historické reality. Sibyla si svého hezounkého chotě Guye s pomocí matky vyvzdorovala proti vůli svého bratra; nešlo ani tak o charakter, jako o skutečnost, že Guy stál původně nízko v lenní hierarchii. Milovala jej a spolu s ním skutečně patřila – podobně jako Reinald – k členům „válečné“ strany. Bitvy u Hattinu se Balian, který byl manželem Marie Komnénovny - vdovy po králi Amalrichovi - zúčastnil, podařilo se mu však společně s Reinaldem ze Sidonu prorazit (či uprchnout), podobně jako předtím Raimundovi z Tripolisu (nedlouho regentovi království v době života nezletilého Balduina V.), který byl nástupcem malomocného krále a z filmu zcela vypadl. Pak skutečně Balian velel poměrně dlouhé obraně Jeruzaléma (pět týdnů), který však nemohl Saladin dobýt právě pro nedostatek obléhacích strojů. Nakonec vyjednal kapitulaci s tím, že obyvatelé se budou moci vykoupit (muž 10, žena 5 a dítě jeden dinar), přičemž mnoho tisíc chudáků bylo vzato do otroctví. V rozhovoru o kapitulaci Balian nevyhrožoval Saladinovi, který chtěl přijmout pouze bezvýhradnou kapitulaci, ani tak zničením města, jako fyzickým zničením muslimských posvátných míst, která byla ovšem stejně přeměněna na křesťanská. Královna Sibyla pak pilně psala Saladinovi, aby propustil milovaného Guye, což se stalo, když král odpřísáhl, že již neobrátí zbraně proti islámu a vrátí se domů do Francie, což samozřejmě nemínil dodržet a ani nedodržel. Sibyla pak v roce 1190 padla za oběť epidemii. Jako historicky relativně věrné lze označit zobrazení scény v Saladinově stanu po hattinské bitvě, kde Guy podal pohár Chatillonovi, kterého Saladin rozhodně nemínil pardonovat, v zásadě i vyjednávání Baliana se Saladinem před Jeruzalémem, krátký záběr z korunovace Sibyly a Guye a snad také hádavé prostředí jeruzalémského královského dvora. To je ale téměř vše.
    Zato mnohé z dalších prvků užitých ve filmu jako bychom znali. Úvodní přepadení v lese je z rodu Maximovy lesní bitky se strážnými v Gladiátorovi, daleko však nemá ani od boje se skřety, při němž zemře Boromir. Reinaldův hrad Krak (šlo o Kerak Moabský, jehož ruiny se nacházejí jihovýchodně od Mrtvého moře) má svého blížence v Minas Tirith (na křižácký hrad je příšerně předimenzovaný, takhle nevypadal ani Krak des Chevaliers, který ovšem získal svoji impozantní podobu až ve 13. století), podobně jako z ptačího pohledu snímaný útok hrstky Balianových jezdců proti tisícům Saracénů evokuje podobný kousek v podání Faramira. Samotné dobývání „nebeského“ Jeruzaléma, který má s reálným stejnojmenným městem z konce 12. věku společné jen dvě pozlacené kupole (ten filmový jich má ovšem nejmíň  deset), je geneticky spřízněné s bitvou o Helmův žleb a dokonce i nepovedené dobývání Chateletu v Bessonově Janě z Arku působí proti tomu jako vrchol rekonstrukčního umu. Opět létají ohnivé koule („opět“ proto, že je v Gladiátorovi legionáři nesmyslně vypouštějí proti Germánům ukrytým v lese), které by stačily zapálit šest Jeruzalémů – ten chtěl ovšem Saladin získat nepoškozený, desítka obrovitých věží je nakonec zlikvidována pomocí důmyslného systému těžkých střel, lan, kladek a protizávaží, nad nímž by užasl i Archimédes.. Předimenzované hrady (Jeruzalém měl jen jednu linii pevných hradeb, ve filmu má zcela jistě dva, možná i tři hradební pásy) a statisícové armády ovšem v Pánu prstenů nikomu nevadí, ba naopak, jde totiž o svět fiktivní, zatímco Ridley Scott se nám pokouší předvádět zmizelý svět reálný.
    K tomu je nutné připočíst naprosto zoufalou a nemístnou aktualizaci v rámci Balianovy řeči k obráncům (pasoval tehdy na rytíře mimochodem šlechtické syny starší 16 let a 30 měšťanů, nikoli všechny obránce, jak vyplývá z filmu), kdy hovoří o zdi (rozuměj Zdi nářků – posvátném místu židů), mešitě – rozuměj Skalním dómu neboli Omarově mešitě, posvátném místě muslimů) a Svatém hrobu (rozuměj chrámu Sv. hrobu, posvátném místě křesťanů). Žádné z náboženství tehdy nedokázalo chápat Jeruzalém jako multikulturní místo -setkávání se tří významných náboženství, křesťané i muslimové je chtěli mít pro sebe, jen s tím, že křesťané zpravidla přeměnili mešity na chrámy, což muslimové s chrámem Božího hrobu nedělali. Síly, jež přály míru, na obou stranách tehdy vycházely obvykle z reálnějších či přízemnějších momentů, než jsou úvahy o tolerantní koexistenci náboženství nebo o tom, že je vlastně jenom jeden Bůh, ať má jakékoli jméno. A dokonce i ti „zlí“ templáři, jež jsou poněkud nespravedlivě přestaveni ve filmu jako původci zla, nechávali ve svém okrsku na chrámové hoře v době míru modlit muslimské emíry, jak nám vypráví Usáma ibn Munkíza. Tato filmová aktualizace dokázala v závěru znásilnit to, co ještě zprzněno nebylo. Vše snad zachraňoval jen šlechetný Saladin – jakým skutečně asi byl – ovšem v podobě Sandokana po hladovce příliš impozantně nevypadal.
    Čemu se ovšem lze divit, je jásavé přijetí filmu našimi filmovými kritiky, kteří se snaží čtenářům sugerovat, že se Scottovi podařilo evokovat drsný středověk, prý k nevůli fousatým profesorům. Faktem je, že film místy, ale jen místy neztrácí švih, neblíží se však středověku, na který si hraje, ba dokonce ani ne tolik Pánu prstenů, jako spíše Hvězdným válkám (světelné meče, pravda, chybějí). Právě násilné aktualizace nejvíce rozlítily po zhlédnutí opusu největší světovou autoritu v oblasti křížových výprav, cambridgeského profesora Jonathana Riley-Smithe. A to ani nemá fousy! Na závěr se lze přiznat k obavě, že filmy o křížových výpravách mohou být jen špatné a ještě horší …

    Libor Jan

    Reagovať

Pridať komentár

Pre pridanie komentáru musíte byť prihlásený. Prihláste sa alebo registrujte sa.