Čínske storočie (ukážka)

Publikované : 10.10.2012 | Komentárov: 0 | Zobrazení: 2488

Čínské století (ukázka)

Maův návrat

„Dlouhý pochod 6“: tak se jmenuje nosná raketa, v které byl vypuštěn v roce 2004 na oběžnou dráhu první čínský kosmonaut. Deník mladých, módní titul pekingských teenagerů, věnoval rozhovorům s veterány Dlouhého pochodu celé strany. Mýtus hrdinského činu, jenž dal vzniknout komunistické Číně (Dlouhý pochod byl zoufalým podnikem 100 000 partyzánů, které převedl Mao v letech 1934–1935 přes hory do Ša-an-si; po útrapách a bojích jich tam dorazilo 8 000), je i po sedmdesáti letech stále živý a provázaný s mýtem „velkého kormidelníka“. „Mladí začínají znovu objevovat maoismus,“ upozorňuje disidentský intelektuál Čang Lun. „Naše hnutí New Left Antiglobal přehodnocuje Maa a odvolává se na něho při kritice současných čínských kapitalistických excesů. A pro rolníky frustrované z toho, že zůstali na okraji hospodářského boomu, je to mýtus.“

Neúčastný pozorovatel vidí, jak se po náměstí Tchien-an-men míhají proudy automobilů a halí do smogového kouře poklidnou Maovu podobiznu; na jiných pekingských i čínských místech zahraniční turista marně hledá již zmizelé pozůstatky po kultu osobnosti. Na první pohled by se zdálo, že se Mao vytrácí z panteonu otců vlasti a že má dnes na Číňany podobný účinek, jaký mají na Italy Garibaldi či Cavour: zbyly názvy náměstí a ulic a několik dat, co se učí ve škole. Jenže ono tomu tak není. Jistěže už neexistuje kult osobnosti jako za časů, kdy byl „On“ naživu a bezostyšně ho podněcoval. To, co se čínské děti učí o Maovi, utváří však již od školních lavic jejich národní identitu a stanovuje pravidla oficiální politické orientace. Školní učebnice lžou téměř o všem, počínaje samotnou výchozí událostí (líčí Dlouhý pochod jako promyšlenou komunistickou ofenzivu zaměřenou na sever proti japonským okupačním oddílům, zatímco ve skutečnosti šlo o katastrofální ústup před rostoucím náporem nacionalistické armády Kuomintangu), a pravdu odhalí jenom ti nejvzdělanější, až jednou dospějí. Nejzřetelnější sdělení, které se během školních let vryje do hlav, zní, že bez Dlouhého pochodu by Čína dosud byla kolonií japonské říše: vzhledem k tomu, že Japonsko porazili Američané, je i tohle zkreslující informace, slouží však k tomu, aby se z Maa udělala hlava odporu vůči cizincům, ústřední postava vitálního nacionalismu dnešních Číňanů.

Oficiální vzpomínka na Maa prošla od jeho smrti v roce 1976 několika různými stadii. Nejprve Maa jeho nástupce Teng Siao-pching pohřbíval s proslulým výrokem „v 70 % měl pravdu, v 30 % se mýlil“. Touto povrchní formulací byl svatořečen vůdce Dlouhého pochodu, tvůrce nezávislosti a nové národní jednoty, jakož i politický stratég revoluce. Zato těmi zbývajícími negativními 30 procenty Teng zamýšlel odsoudit iracionálního strůjce Velkého skoku (násilné industrializace v letech 1957–1959), a především režiséra krvavých čistek Kulturní revoluce (1966–1976).

V 80. letech se zdálo, že se zájem o Maa zcela vytrácí: u moci byla právě Kulturní revolucí nejvíce postižená generace, která usilovala o výdobytky tržní ekonomiky. Generace, která rozbila zpětné zrcátko a neměla chuť znovu jitřit staré rány; její děti studovaly na univerzitě informatiku nebo ekonomii, nikoli dějiny. Třetí fáze, jež začala v 90. letech a dosud trvá, je svědkem rozkvětu lidově-popularizační historické literatury tvořené osobními vzpomínkami, životopisy a autobiografiemi. Na stáncích se prodávají pikantní knihy o Ťiang Čching, bývalé herečce nevalné úrovně ze Šanghaje a vdově po Maovi, nebo o samotném Maovi, který je líčen jako osamělý muž ovládaný ženami. V roce 1996 prorazil na trh časopis Lao Zhaopian (Staré fotografie), který zahájil éru nových bulvárních tiskovin plenících rodinná alba – mnohdy archivy soukromých tragédií. Jelikož v Číně chybí skutečná historická diskuse o maoismu, hrají individuální vzpomínky roli jakési kolektivní psychoanalýzy. Vycházejí na světlo neskutečná utrpení, ale také překvapivá nostalgie mnoha padesátníků, kteří vzpomínají na Kulturní revoluci (kdy byli jako studenti posláni pracovat na pole) jako na období „trvalé bídy i bratrství“.

Co si dnes myslí o Maovi ta nejsvobodomyslnější inteligence? Velký spisovatel Čchien Li-čchün bystře poznamenává: „Od Dlouhého pochodu se s Maem nerozlučně pojí dvě velké kapitoly moderní Číny: nejprve získání nezávislosti, pak pokus o čínskou formu socialismu. I nejpřísnější kritici musejí uznat, že Dlouhý pochod podstatně přispěl k boji proti imperialistickému vetřelci i feudálním pozůstatkům a k vybudování moderního státu v největším národě na zeměkouli. Během dekolonializace měl Mao obrovský vliv na všechny národy třetího světa. Jeho kouzlo je také spjato s utopií o smazání rozdílů mezi městem a venkovem, manuální a intelektuální prací, severem a jihem. V jistém současném přehodnocování Maa však spatřuji smutnou ironii. Dnešní mládež se stala obětí plánované ztráty paměti: existují tu snahy, aby se jí nedostalo informací o masakru na Tchien-an-men v roce 1989; zkusme si tedy představit, co tak asi vědí o krutostech Kulturní revoluce nebo o tragických následcích politických rozhodnutí z 50. let. Je zarážející, že Maův mýtus znovu ožívá mezi některými chudými rolníky: na venkově konec Kulturní revoluce v roce 1976 nadšeně vítali, protože se rolníci po celých desetiletích, kdy neměli žádný nárok na půdu, opět stali vlastníky malých pozemků. A v neposlední řadě se Maův stín stále vznáší nad čínskou společností především prostřednictvím jediné strany, jejího způsobu uvažování, jejího jazyka a tiků Maových následovníků. I když právě to, čeho se Mao nejvíce obával – kapitalismus, měšťanské hodnoty – si dnes Čínu podmanilo a mění nás v utilitaristickou společnost.“

Dnešní Čína se od té, již Mao odkázal svým nástupcům, nepochybně liší k nepoznání. Maova země byla odříznutá od zbytku světa, zabarikádovaná v diktatuře, vychovávaná ke xenofobii a přesvědčená, že se kolem ní spřádají nepřátelské intriky světového kapitalismu. Jakmile se Čína osvobodila od Maa a jeho extremistické politiky, zdvojnásobila během každých pěti let své bohatství. Dnes mohou její občané volně zakládat firmy, nakupovat auta, telefonovat do zahraničí i cestovat po celém světě. Xenofobie ustoupila politice otevření, která z Číny činí oblíbenou destinaci zahraničních manažerů a nadnárodních firem. Jediné, co na první pohled sdílí tehdejší země s tou současnou, je právě Mao, jehož se Čína nikdy skutečně nezbavila: její vedoucí představitelé nikdy nepřistoupili k „demaoizaci“ srovnatelné s destalinizací, jakou provedl v 60. letech Nikita Chruščov v Sovětském svazu. A přece tu jsou pro posmrtný monstrproces před zraky celého národa všechny předpoklady. Zatímco Peking nadále oprávněně vyčítá japonským učebnicím mlčení o masakrech, jichž se během okupace Číny armáda Vycházejícího slunce dopustila, zároveň skrývá Maovy oběti z dob Velkého skoku pod závojem nevědomosti a mlčení. Nejvěrohodnější odhady západních historiků přitom hovoří o 40–50 milionech mrtvých.

Pravdu se asi nikdy nedozvíme. Kolik lidí zahynulo hladem po absurdním rozhodnutí industrializovat nejzapadlejší venkov? Mao chtěl „ocelárnu do každé vesnice“; o padesát let později, kdy Čína díky svobodnému trhu překonala v produkci oceli Spojené státy i Japonsko dohromady, nám jeho ambiciózní fanatismus připadá neskutečný. Tehdy však vedly Maovy směrnice ke kolapsu zemědělské produkce a k úděsným hladomorům. Kolik politických odpůrců, disidentů nebo domnělých „třídních nepřátel“ zabily útrapy v maoistických gulazích? Počet obětí Kulturní revoluce halí podobné tajemství. Po Maově smrti zahájil Teng Siao-pching rehabilitaci mnoha Číňanů, jimž zničily zostuzující kampaně Rudých gard život. Kolik jich však nepřežilo a nemůže se domáhat očištění, a kolik soukromých tragédií zůstává dosud střeženo výhradně v paměti příbuzných? Na sklonku života měl Mao na svědomí mnohem více mrtvých než japonská okupační armáda. Přesto je toto téma v dnešní Číně dosud tabu.

Mezi požadavky studentů, kteří v roce 1989 obsadili náměstí Nebeského klidu, zaznělo i přání zřídit „muzeum“ Kulturní revoluce, kterým by vláda seznámila zemi s hrůzami diktatury a vzdala úctu obětem. Požadavek nebyl pochopitelně vyslyšen. V prosinci roku 2003 napsala skupina disidentů při příležitosti 110. výročí narození „velkého kormidelníka“ Chu Ťin-tchaovi otevřený dopis s názvem Výzva k odstranění tělesné schránky Mao Ce-tunga z Pekingu. Autoři jednoduše navrhovali, aby bylo zesnulému vůdci – k jehož mauzoleu na náměstí Nebeského klidu se dosud konají poutě – odebráno oficiální posvěcení a ostatky byly přemístěny do rodiště v Šao-šanu. Ona výzva krátce kolovala na několika webových stránkách, ale cenzura ji rychle zlikvidovala.

V Číně je stále u moci hlavní Maův výtvor – Komunistická strana, a v tom tkví i základní příčina, proč neproběhla skutečná oficiální demaoizace. Sdělení celé pravdy o otci-zakladateli by také mohlo podkopat jednotu a pevnost jednoho dosud platného maoistického principu – totiž že Čína musí zůstat v absolutní správě jediné strany. Byť se Maovi nástupci v hospodářské, zahraniční a kulturní politice i v mnoha jiných oblastech vzdálili jeho myšlenkám, nejsou rozhodně ochotni vzdát se moci a privilegií, jež diktatura vyhradila pro členy své nomenklatury. Kromě toho současní vládcové odvozují svou historickou legitimitu právě od Maa. Dnes, kdy se komunistická ideologie stala pátým kolem u vozu, se tím spíše musí vládnoucí vrstva dovolávat svého ideového původu u Maa jakožto osvoboditele vlasti a symbolu národní jednoty, a tedy i pořádku a stability. Vytěsnění Maa by nastolilo ožehavý problém ideologické definice současného režimu, a tomu nechce nikdo čelit. Také proto, že pokud by se podobná operace provedla čestně, vyjevila by podstatu pekingského režimu – že se totiž jedná o pravicový autoritářský režim podle singapurského vzoru. V tom případě by se Maova mýtu pravděpodobně chopili čínští národníci v určitých venkovských oblastech. V době, kdy se Čína chlubí, že prorazila hranici ve výši 1 000 dolarů ročního průměrného příjmu na osobu, a kdy se zároveň ve světových žebříčcích časopisů Fortune a Forbes objevují první čínští miliardáři (počítáno v dolarech), je naopak 800 milionů rolníků nuceno přežívat s 350 dolary na osobu ročně.

Venkov je ohniskem protestů ohánějících se Maovým obrazem proti nomenklatuře, jež nechala příliš prohloubit sociální nerovnost. Představme si, že by Čína náhle přistoupila na pluralismus a Číňané šli v současných hospodářských podmínkách k volebním urnám: v dané situaci by na venkově a mezi vyděděnci, kteří zůstali na okraji boomu, mohla získat hlasy nová komunistická strana, modelovaná podle ruské postsovětské strany. Mao by se tak v mytologické reinkarnaci na hony vzdálené realitě dočkal posmrtného triumfu. Jeho tvář na volebních plakátech by pravděpodobně napomohla získat hlasy od těch nejchudších – právě těch, které on odsoudil k hladovění.

 

 

Federico Rampini: Čínské století. Prel. Karolina Křížová. 1. vyd. Praha : Dokořán 2008. 303 strán, pevná väzba. ISBN 978-80-7363-128-4.

 

 

Jazyková redakcia: Dokořán

Obrazová príloha: www.wikipedia.org

Poslať e-mailom

 

Súvisiace články

Čínske objavy v Amerike?

Čínske objavy v Amerike?

Strety vzájomne neznámych civilizácii patria v dejinách ľudstva k zlomovým momentom. Pre niektoré spoločnosti môžu nové kontakty znamenať začiatok zániku ich etnickej, kultúrnej či náboženskej identity. celý článok

Maľovanie terakotovej armády

Maľovanie terakotovej armády

V roku 1974 v mieste nazvanom Lishan, pri meste Si-an, v provincii Šen-si, sa miestni roľníci pri hĺbení studne prepadli do podzemnej chodby. Steny sa začali rúcať a oni sa ocitli v obkľúčení ozbrojenej terakotovej armády. celý článok

GPS a spev

GPS a spev

Výskumom niekoľkých stoviek 11 000 rokov starých lebiek z južnej Ameriky sa zistilo, že majú podobné črty ako kosti pôvodných Austrálčanov – aborigénov. Podobne dopadli analýzy kostí juhoamerickej hydiny. Dokazujú prítomnosť ázijských vtákov na americkom kontinente už pred príchodom Európanov. celý článok

Kam doplávali starovekí moreplavci?

Kam doplávali starovekí moreplavci?

Túžba objavovať a poznávať ďaleké miesta sprevádzala ľudstvo od nepamäti. Muži a ženy sa často vrhali na dobrodružné a nebezpečné výpravy do ďalekých a neznámych krajín. celý článok

Diskusia (0)

pridať

Zatiaľ žiadne komentáre.

Pridať komentár

Pre pridanie komentáru musíte byť prihlásený. Prihláste sa alebo registrujte sa.